Architekt Alois Pilc byl jednou z nejvýznamnějších tvůrčích osobností meziválečného Přerovska. Kromě stavební praxe, v níž četností i architektonickou úrovní vynikají zejména sokolovny, se realizoval i jako scénograf v přerovském divadelním ochotnickém spolku Tyl. V lokálním denním tisku publikoval krátké texty reflektující jeho vlastní tvorbu, ale i okolní architektonické dění. Figuruje tak jako ojedinělý zástupce kritiky a teorie architektury na periferii.
Rodáka z východočeského Bílého Újezda osud zavál na Moravu, kde nejprve během válečných let studoval na C. k. vysoké škole technické Františka Josefa I. v Brně (kvůli válečným událostem studium nemohl dokončit, avšak titul Ing. arch. díky ministerské výjimce užívat mohl). Poté přesídlil do Přerova za pozicí projektanta a stavebního technika ve stavební firmě jeho strýce Josefa Pilce. Ostatně rodina Pilcových byla se stavební činností na Přerovsku spjata obecně; v branži kromě Aloisova strýce působili oba bratři ̶ Jaroslav Jan jako stavební zámečník, Václav jako zednický mistr – a také bratranec Bořivoj jako stavební asistent v otcově podniku.
Už od počátku svého působení ve firmě měl poměrně volnou ruku, a tak se jeho invence projevila hned u prvních realizací v Přerově. Za hranicí sídelního města se první Pilcovy projekty prosadily ve druhé třetině 20. let, a to díky – propříště velmi oblíbeným – zakázkám na sokolovny. Roku 1926 byly postaveny sokolovny v Kojetíně a Lipníku nad Bečvou, téhož roku získal jeho návrh pro Hulín třetí místo, ale zůstal nerealizován. O rok později se Pilc účastnil i soutěže na sokolovnu v Přerově, avšak kvůli jiným zakázkám nestihl projekt odevzdat včas. V roce 1930 vybudoval sokolovny v Hranicích na Moravě, Uherském Brodě a slovenských Topoľčanech, k roku 1934 datujeme sokolovnu ve Vlkoši.
V roce 1930 převzal vedení strýcovy firmy; podnik však neprosperoval. Architekt si roku 1932 založil vlastní kancelář a věnoval se veřejným i soukromým zakázkám. Mezi nimi vyniká zejména soubor přerovských vil v okolí nově vzniklého parku Michalov (vila manželů Henikových, vila potomků Stanislava Feita ad.). Pro tuto městskou část Pilc také zpracoval jako hlavní projektant návrh areálu věhlasné Středomoravské výstavy (1936).
Z hlediska stylu prošla Pilcova meziválečná tvorba plynulým vývojem reagujícím na centrální podněty od ozvuků kotěrovské moderny, kubismu a rondokubismu, po jejich purizující variace, příležitostně i s prvky holandské architektury konstruktivismu. Jistých dekorativistických tendencí se však nevzdal ani u vrcholné tvorby orientované na funkcionalismus.
Od poloviny 20. let se angažoval v politice, sokolstvu, spoluzakládal hranický spolek pro ochranu domoviny a také působil v přerovském amatérském divadelním spolku Tyl jako scénograf. Pilc v rámci desátého ročníku ochotnického festivalu Divadelní Hronov sepsal přednášku o scénografii, která následně vyšla i knižně. Útlá příručka s názvem Práce výtvarníkova měla pomoci ochotníkům poznat a pochopit dosavadní poznatky z teorie i praxe jevištního výtvarnictví. Své další texty, tentokrát už o architektuře, Pilc uveřejňoval v místním tisku (Obzor, Naše Haná, Kojetínské hlasy). Reflektovaly okolní architektonické dění nebo jeho vlastní tvorbu. Můžeme jej tak považovat za osobnost významnou a raritní na poli teorie architektury, protože psaní textů o architektuře se povětšinou věnovali architekti velkých měst (Pavel Janák, Bohuslav Fuchs ad.).
Druhá světová válka zastavila chod běžného života, a tím na jistou dobu ustala i Pilcova projekční činnost. Na přelomu 30. a 40. let pouze dokončoval rozpracované projekty vil. Po skončení války se Pilc jako jeden z prvních aktivně zapojil do veřejné politické činnosti. Byl členem Československé strany socialistické, za níž niž v letech 1946–1954 zastával post poslance v přerovském městském národním výboru, kde byl zároveň členem a předsedou komise výstavby. Pečoval také o záležitosti z oblasti kultury. Začátkem roku 1946 Pilce zvolili do výboru okresní osvětové rady, kde získal pozici předsedy sekce pro výstavbu vzorných obcí. Téhož roku zasedl v posudkové komisi na výběr nového regulačního plánu Přerova.
Po znárodnění Pilc přišel o svou firmu, a jelikož chtěl nadále působit ve své profesi, přestoupil do nově vzniklého státního projektového ústavu Stavoprojekt. Pod jeho hlavičkou začal téhož roku provádět stavební dozor výstavby přerovských strojíren. V roce 1952 se Pilc stal zástupcem vedoucího projektových středisek v čerstvě založeném Chemoprojektu, pro něhož zpracovával průzkumy moravských měst, kromě Přerova například Šumperka, Litovle a Štítů.
Politické prověrky prováděné v roce 1958 zapříčinily nejspíš i uspíšený Pilcův odchod do důchodu. Lze předpokládat, že jako bývalý podnikatel a sociální demokrat musel opustit svou pracovní pozici v Chemoprojektu. Kvůli vážným zdravotním potížím se postupně vzdaloval i svému politickému a veřejnému působení. Zemřel v roce 1965 v Přerově.
IM
Výběr z literatury
Ivana Láníková, Architekt Alois Pilc a Přerov, in: Jan Janák – Jan Jeništa – Klára Jeništová et al., Kapitoly z výtvarné kultury města Přerova: Architektura, výtvarné realizace, design, Přerov 2016, s. 24–37.
MM [Martina Mertová], Vila Jindřicha Lančíka, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Brno 2011, s. 137–138.
Tomáš Pospěch, Hranická architektura 1815–1948, Hranice 2000.
Alois Pilc, Práce výtvarníkova, Přerov 1946.
Výběr z pramenů
Ivana Láníková (Málková), Architekt Alois Pilc a Přerov. Architektonická centra a periferie (diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2018.
Ivana Láníková (Málková), Architekt Alois Pilc a Přerov. Architektura jako scéna (bakalářská diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2015.
Daniela Kaňáková, Architektura a urbanismus Lipníku nad Bečvou v letech 1900–1950 (bakalářská diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2011.
