Víceúčelový řadový dům v historickém centru vznikl radikální přestavbou staršího objektu a je ukázkou dekorativních tendencí první poloviny 20. let minulého století. V přízemí skrýval provoz tiskárny, knihařství, prodejny a sklady, ve vyšších patrech byt majitele Jaroslava Strojila a byty nájemní. Přestože jeho autor, olomoucký architekt Jaroslav Kovář st., potlačil historizující dekor ve prospěch abstraktnějšího pojetí fasád, dům se přirozeně včlenil do okolní památkové zástavby.
Historie přestavby domu v Kratochvílově ulici (dříve Velká kostelní) se datuje do roku 1913, kdy jej Jaroslav Strojil (1878‒1934), někdejší náměstek a technický ředitel Tiskárny národně sociálního dělnictva v Praze (později Melantrich), zakoupil od primáře Karla Šantrůčka. Téhož roku získal povolení ke zřízení tiskárny a k přestavbě jednoho pokoje na kancelář s výkladní skříní. Záhy se započalo se stavbou a v roce 1913 tiskárna zahájila v nových prostorách svou činnost. Zde nutno říct, že Strojil tuto druhou nejstarší přerovskou tiskárnu s více než třicetiletou historií odkoupil jen krátce předtím ‒ v roce 1909 ‒ od hraběte Bartheldyho.
Prosperující firma Knihtiskárna Jar. Strojil provozovala od roku 1927 i knihařství, knihkupectví a nakladatelství. S rozmachem činnosti je spojeno také budování nového reprezentativního sídla. Návrh radikální přestavby původní tiskárny s kanceláří na městský palác se zázemím firmy vypracoval olomoucký architekt Jaroslav Kovář st. v letech 1923–1924. Stejně jako v případě sousedních parcel i zde stavbě ustoupil původní nízký dům, který nahradila třípatrová novostavba, jež svým vzhledem budila pozornost a bylo o ní referováno jako o „význačné stavbě Přerova“. K uličnímu traktu s administrativními a prodejními prostorami firmy, obydlím majitele a byty se z dvorní strany zleva kolmo napojovalo křídlo zahrnující zejména sklady, ve vyšších patrech též obytné místnosti a prádelnu s žehlírnou. Na pravé straně dvora zůstala zachována původní stavba s tiskárnou.
Symetrické uliční průčelí pětipodlažní řadové stavby je horizontálně členěno na dvě části. První tvoří parter s centrálně umístěným ústupkovým, půlkruhově zaklenutým portálem a dvěma postranními výkladci, propojenými lizénovým rámem s nápisem „KNIHTISKÁRNA JAR. STROJIL KNIHAŘSTVÍ“. Druhou, horní část s bytovými prostorami člení okna lemovaná plastickými šambránami. Trojúhelníková atika, v původním návrhu pravoúhlá, opticky zvyšuje průčelí a částečně zakrývá pohled na sedlovou střechu. V jejím středu je reliéfní busta s letopočtem 1440 – datem převzetí přerovského panství rytířem a husitským hejtmanem Bočkem Puklice z Pozořic a na Drahotuši.
Výrazné plastické rámování oken, v centrální části v trojici sdružených, rozehrává na fasádě hru světla a stínu, která umocňuje celkový dojem honosnosti. Toto plastické pojetí je ve shodě s dobovými tendencemi, které se snaží oprostit architekturu od nadbytečných dekorací, avšak stále ještě nedokáží popřít historické, v tomto případě klasicistní východisko. Princip ustupování ploch průčelí a současného vrstvení tektonických článků, který je zde patrný, s oblibou užíval i Jan Kotěra. Příkladem je obchodní dům nakladatele Mojmíra Urbánka v Jungmannově ulici v Praze (tzv. Mozarteum, 1912‒1913). Kovář zde pracoval podobně poeticky, což je ovšem patrné i u dalších jeho návrhů a staveb z tohoto období, například v soutěžním návrhu na sokolovnu v Dřevohosticích (1920), v návrhu divadla ve Vysokém Mýtě (1922) či u Moravsko-slovenské banky v Olomouci (1922‒1923).
Ve sbírce Muzea umění Olomouc se dochovala jak původní projektová dokumentace, tak i fotografické reprodukce interiéru bytu a kanceláře. Obytná patra propojuje podkovovité schodiště. Některé prvky vnitřního vybavení se stejně jako fasáda nesou v duchu klasicismu (dveřní zárubně s kanelovanými sloupky a tympanonem), jiné již ukazují individuální vkus objednavatele. Spojující složkou jsou tapety s výraznými florálními motivy. Nábytek s velkou pravděpodobností nebyl součástí zakázky – majitel z části uplatnil starší zařízení v kombinaci s tehdy moderními kusy. Krásným příkladem je pánský pokoj zařízený populárním koženým klubovým nábytkem.
Po otcově smrti převzal tiskárnu v roce 1934 syn Vladimír Maria Strojil, který ji díky dlouhodobým státním zakázkám dokázal dále rozvíjet, provozoval vlastní nakladatelskou činnost a vydával bibliofilské tisky. Působil také jako typograf, básník, spisovatel, dramatik a režisér, byl také členem Sokola. Během 2. světové války byl coby odbojář zatčen a vězněn v Kounicových kolejích v Brně. Po válce se krátce vrátil do vedení firmy, která byla v roce 1948 zestátněna a následně začleněna pod podnik Moravskoslezské tiskárny v Olomouci a v roce 1958 pod podnik Tisk, knižní výroba v Brně. Z popudu Josefa Ječmínka, který byl zvolen vedoucím závodu, byl pracovní prostor rozšířen přístavbou ve dvoře tiskárny.
V restituci, v roce 1993, se dům s tiskárnou vrátil do rukou potomků rodiny Strojilů, jejichž jméno opět nese. V současnosti je dům využíván k obchodním a obytným účelům. Je zapsaný na Seznamu nemovitých kulturních památek.
KJ (zveřejněno 25. 1. 2025)
Výběr z literatury
Věra Fišmistrová, Významné osobnosti rodu Strojilů. Přerovská rodina dala městu i zemi několik důležitých postav kulturního života (4. díl), Nové Přerovsko XX, Přerov 2011, č. 4, s. 12.
Věra Fišmistrová, Významné osobnosti rodu Strojilů. Přerovská rodina dala městu i zemi několik důležitých postav kulturního života (3. díl), Nové Přerovsko XX, Přerov 2011, č. 3, s. 8.
Soňa Mrázková, Architektonické dílo Jaroslava Kováře st. (1883–1961) (diplomní práce), Seminář dějin umění FFMUNI, Brno 2008, s. 66‒68.
Pavel Zatloukal, Život a dílo Jaroslava Kováře st., Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, č. 208, 1980, s. 5‒11.
Prameny a další zdroje
Dům s tiskárnou Jaroslava Strojila, Památkový katalog, dostupné online: https://pamatkovykatalog.cz/dum-s-tiskarnou-jaroslava-strojila-532426, vyhledáno 25. 6. 2024.
Sbírka architektury Muzea umění Olomouc, ev. č. A 1609.
