Soubor budov Poštovního a telegrafního stavebního úřadu od brněnského architekta Miloslava Kopřivy, situovaný v komplikované urbanistické situaci v historickém centru města, přinesl do Přerova ozvuky tzv. národního stylu, který čerpal inspiraci v lidovém umění a začal se tou dobou nově prosazovat napříč Československem jako oficiální styl mladé republiky. Přípravy i realizaci projektu stěžovala „logistika“ výstavby, zapříčiněná chystanou novostavbou spořitelny, která se mezi úřady měla dodatečně vklínit, i nutností postupné, nikoliv celkové demolice původních budov.
Poštovní správa byla v meziválečné době prvním úřadem v Přerově, který se na žádost města rozhodl přistoupit k výstavbě nové vlastní budovy. Jejím provozovnám na nádraží, založené roku 1841 s přivedením železnice do Přerova, ani ve městě, založené původně v roce 1840 a obnovené rokem 1870, již dlouho nestačily prostory pro provoz. Pobočka v centru se z Horního náměstí několikrát stěhovala, než byla 18. 11. 1901 umístěna do staré obecné chlapecké školy na dnešním Masarykově náměstí. Původní nádražní prostory nevyhovovaly ani telegrafnímu stavebnímu úřadu, zřízenému v roce 1849 a sloučenému s provozovnou pošty na nádraží rokem 1894.
Pro novostavbu úřadů, které měla následně doplnit ještě novostavba spořitelny, byla určena rozsáhlá nárožní parcela v historickém centru města, vymezená v regulačním plánu Bohumila Hübschmanna, Josefa Šejny a Vladimíra Zákrejse pro objekt veřejné instituce. Výstavbě však muselo ustoupit několik starších domů, včetně staré pošty. V roce 1923 město oslovilo brněnského architekta, absolventa pražské techniky Miloslava Kopřivu, který měl s návrhy poštovních budov zkušenosti. Autorovi zároveň připadla i související zakázka na projekt spořitelny, neboť městský stavební rada Stanislav Andrlík, s podporou ministerstva financí, apeloval na to, „aby obě budovy byly současně řešeny jedním architektem˝. Projekt musel zohledňovat protější historizující Městský dům, perspektivní pohledy z náměstí a barokní kostel sv. Vavřince s kapličkou; zároveň samozřejmě musel počítat i s doplněním budovy spořitelny. Celou akci ještě komplikovala „logistika“ výstavby, kdy jeden ze stávajících domů – stará pošta – mohl být ubourán až po dokončení nové poštovní budovy, ta ji tudíž musela „obkroužit“.
Soubor pošty a telegrafního stavebního úřadu Kopřiva pojal jako třípodlažní objekt na půdorysu přibližného písmene L, rozkročený mezi ulicemi Kratochvílova a Bratrská a rozevírající se směrem k náměstí. Jako člen nedávno rozpuštěné moravské umělecké obce Koliba, sdružující výtvarníky, architekty a literáty ctící kulturu slovanských zemí, čerpal Kopřiva inspiraci z folklorního umění, podobně jako pražští průkopníci národního stylu. Na plochu fasády tak neváhal uplatnit geometrický dekor v podobě koleček, půlkoleček, negativních výkrojků, čtverců a obdélníků. Pošta má díky výraznému členění hmoty způsobenému parcelou několik pohledových stran. Průčelí jsou vodorovně členěna průběžnými pásy vyznačujícími tři nadzemní podlaží. V prvním a třetím podlaží jsou jednotlivá okna čtvercově rámovaná jednoduchým ostěním, oproti tomu ve druhém podlaží Kopřiva okna sdružil po dvou až třech; šlo o typický znak pro mnohé z jeho staveb. Šambrány prvního patra zároveň ozdobil zmíněným geometrickým ornamentem tolik charakteristickým pro národní styl. Obě křídla nahoře zakončil výrazně vystupující neprofilovanou římsou podbíranou kubizujícími kvádříky a vysokou valbovou střechou.
V levém křídle se usídlil poštovní úřad, zatímco v křídle s průčelím do ulice Bratrské a ve druhém patře křídla do ulice Kratochvílovy měl provozovnu telegrafní stavební úřad. V drobném výběžku levého křídla směrem ke kostelu Kopřiva umístil zázemí pro personál (kuchyň, pokoj i šatny).
Pošta se do nové budovy přestěhovala 1. 6. 1925 a Kopřiva měl již nachystány plány na Městskou spořitelnu coby nárožní budovu vloženou do prostoru mezi křídla pošty. Sám architekt však natolik změnil styl, že se kriticky vyjadřoval k pojetí fasády pošty v intencích národního stylu. „... na druhé straně jednotné průčelí s budovou poštovní a telegrafní ústředny, s obou stran ji svírající a stavěné starými stavebními metodami. Výsledkem toho stavu je patrný rozpor mezi moderním půdorysem a vnějškem [spořitelny], přizpůsobeným budově, projektované sice jen o 3 léta dříve, ale v době poválečného výtvarného chaosu.“
Teprve rokem 1990 nastává první změna, kdy úřadovnu opustila telekomunikace, což mělo za následek řadu úprav interiéru pro další provoz pošty a modernizaci vnitřního vybavení. Objekt není památkově chráněn, avšak vzhledem k zachovanému exteriéru (s výjimkou úpravy vedlejšího vstupu na vjezd) a interiéru nesoucímu řadu původních prvků by bylo vhodné poštovní úřad zapsat jako nemovitou kulturní památku.
TH
Výběr z literatury
Jan Press, Architekt Miloslav Kopřiva, Brno 2012.
Martina Mertová, Proměny Přerova mezi dvěma světovými válkami aneb Jak si vedli domácí a jak hosté v napínavém architektonickém zápasu, in: Jan Janák – Jan Jeništa – Klára Jeništová et al., Kapitoly z výtvarné kultury města Přerova: Architektura, výtvarné realizace, design, Přerov 2016, s. 8–23.
Václav Krejčí, Poštovní úřady, in: Jiří Lapáček (ed.), Přerov. Povídání o městě, Přerov 2000, s. 122–125.
Karel Nachtigall, Přerovská pošta, in: Josef Kovařík – Jan Kratoň – Bedřich Jelínek (eds.), Přerov: Přerovsko–Kojetínsko, Brno 1933, s. 85–87.
Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Moderní architektura v Přerově, Památky a příroda 3, 1981, s. 129–140.
Prameny a další zdroje
Poštovní a telegrafní úřad, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/postovni-a-telegrafni-urad-23328065, vyhledáno 6. 11. 2024.
Martina Horáčková, Architektura střední Moravy, 1918–1945: Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín (diplomní práce), Katedra teorie a dějin výtvarných umění FFUP, Olomouc 2004, s. 29–30.
