Během výrazné přestavby lázní Teplice nad Bečvou v průběhu třicátých let byl, kromě hlavního lázeňského domu, postaven i lázeňský hotel a také restaurace, které s odstupem několika let po sobě navrhl architekt Karel Kotas. Spolu vytváří jeden architektonický a urbanistický celek po boku hlavní dominanty lázní. Významná je taktéž poválečná dostavba od Oskara a Elly Olárových, kteří se překvapivě zřekli možnosti vnést do objektu vlastní rukopis. Pietně naopak navázali na stávající zástavbu a dotvořili lázeňské nábřeží do podoby, jak jej známe dnes.
Po dokončení sanatoria Bečva v roce 1932 pokračovalo tehdejší vedení lázní v proměně „ospalého, starosvětského lázeňského areálu“ v moderní vodoléčebný ústav. Starší, dřevěné stavby byly postupně v druhé polovině 30. let nahrazovány moderními funkcionalistickými konstrukcemi, za jejichž návrhy stojí Karel Kotas.
K původní hlavní lázeňské budově přiléhala od roku 1871 dřevěná kolonáda, která byla jako první v roce 1932 tímto způsobem nahrazena. Nový objekt Kotas pojal jako přísnou pětiosou rámovou konstrukci se subtilním kovovým detailem. Ke kolonádě připojený hostinec, který zde stával od počátku, byl stržen v roce 1935, aby uvolnil místo novostavbě restaurace, realizované dle Kotasova návrhu pražským stavitelem Františkem Novoveským.
V roce 1939 završil řadu nábřežních budov lázeňský hotel, který byl vyhotoven místním stavitelem Aloisem Jamborem ml. na místě staršího, volně stojícího objektu Kamenky a staré hájenky. Projektantem byl opět Karel Kotas. Kromě ubytovacích prostorů dál rozšířil kapacitu lázní o společenské místnosti (halu s čítárnou), tělocvičnu, ordinace a další prostory vodoléčby. Třípodlažní budova ve tvaru písmene L s jasným stylovým i proporčním charakterem plynule navazuje na předchozí stavby. Přízemní část sloužila pro rozšířenou restauraci.
V závěru 40. let se tehdejší nájemce lázní Ladislav Říhovský rozhodl dokončit komplex lázeňských budov na nábřeží. Pro svůj záměr oslovil manžele Olárovi (po válce počeštili své původní příjmení Oehlerovi), se kterými již dříve spolupracoval, například i při realizaci své vlastní vily. Mezi lety 1947 a 1949 byla původně jednostranně otevřená kolonáda nadstavena o patro pro rozšíření léčebných provozů i technického zázemí a její průčelí zaskleno. Konečná podoba tedy představuje jednopatrový objekt, částečně podsklepený, s plochou střechou. Dispozičně jde o trojtrakt, který je výrazně hmotově členěný. Přízemní terasa je směrem k nábřeží vymezena zábradlím s lampami. Přestavba, kterou Olárovi navrhli, naprosto respektovala původní lapidární Kotasovu rytmizaci, aniž by chtěla architektonicky „exhibovat“ před spíše umírněným funkcionalistickým projektem Karla Kotase – Olárova někdejšího šéfa –, což rozhodně nebýval samozřejmý přístup.
Soubor hlavního lázeňského domu, restaurace s kolonádou a hotelu představuje kvalitní funkcionalistickou architekturu, dotvářející charakter centrální lázeňské zóny, zejména vzhledem k exponované nábřežní kolonádě. Jako celek jsou tyto objekty od roku 1991 památkově chráněné.
LJ (zveřejněno 25. 1. 2025)
Výběr z literatury
Ivan Wahla (edd.), Karel Kotas. 1894–1973, Brno 2021.
Tomáš Pospěch, Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí. Architektura 1815–2018, Hranice 2018.
Pavel Zatloukal – Lubomír Zeman, Slavné lázně Čech, Moravy a Slezska, Praha 2014.
Petr Pelčák (ed.), Elly Oehler/Olárová 1905–1953, Oskar Oehler/Olár 1904–1973. Architektonické dílo/Architectural work, Brno 2007.
Pavel Zatloukal – Vítězslav Kollmann, Moravské lázně v proměnách dvou staletí (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarných umění v Olomouci 1987.
Prameny a další zdroje
Lázeňský dům Bečva, hotel a restaurace, Památkový katalog, https://www.pamatkovykatalog.cz/lazensky-dum-becva-hotel-a-restaurace-534994, vyhledáno 20. 11. 2024.
