Rodinný dům s ordinací zubního technika Maxe Heinricha je ojedinělou ukázkou umírněné modernistické architektury v meziválečné době, která zřetelně variuje neoklasicistní a empírové tvarosloví. Stavba je zároveň dokladem architektonických debat o přijetí rovné střechy v konzervativním prostředí menšího města, kde její prosazení vyvolalo konflikt se stavebním úřadem. Tento spor nakonec Pilc se stavebníkem vyhráli a stavba se tak stala důležitým milníkem v architektonickém vývoji Kojetína.
Dům se nachází na náměstí Republiky, kde tvoří výrazný architektonický prvek v městské zástavbě. V těsném sousedství se nachází další Pilcova realizace – rodinný dům Julie Černé z roku 1928, s nímž sdílí určité formální i materiálové prvky, i když oba domy jsou stylově odlišné. Strategická lokalita u nádraží nabízela ideální podmínky pro spojení obytné a profesní funkce, neboť Heinrichův dům sloužil nejen k bydlení, ale i jako pracoviště zubního technika. Podobné kombinace provozů byly v době první republiky poměrně časté.
Charakteristickým rysem stavby je její čistě kubický objem a plochá střecha, které odpovídaly trendům rodícího se funkcionalismu. Stejně tak lze toto pojetí srovnat i s vybranými empírovými stavbami, u nichž se projevovaly purizující tendence. Vazba na historickou architekturu se nejzřetelněji projevuje na reprezentativním uličním průčelí. Jeho nejvýraznějším prvkem je mírně vystupující středový rizalit v úrovni prvního patra, který je podpírán dvěma kanelovanými polosloupy v dórském stylu. Fasádu dále ozvláštnilo široké lizénové rámování v úrovni prvního patra a výrazné horizontální římsy, které obíhají celý objekt, člení jej do tří výškových úrovní a patří mezi charakteristické motivy Pilcovy tvorby dvacátých let. Dekorativní rytmus stavby dále podtrhuje příčkování oken, které v kombinaci s ostatními prvky dodává domu puristicky klasicistní charakter.
Projekt narazil na odpor městského stavebního úřadu, který považoval rovnou střechu za esteticky nevhodnou, a v posudku znalce bylo uvedeno: „Budova budiž ukončena k architektuře zevnějšku přizpůsobenou střechou a červenou ohnivzdornou krytinou zakryta. Z důvodů estetických plochou střechu, jak jest navržena, nelze připustiti, ježto by tím vzhled budoucího náměstí, vzdor tomu, že žadatelé poukazují na nejednotnost sousedních budov, utrpěl.“ Manželé Heinrichovi se proti tomuto stanovisku odvolali a argumentovali tím, že moderní architekti i stavitelé začínají ploché střechy běžně využívat, jak dokládali přiloženými články z odborného tisku.
Moravský zemský výbor nakonec vydal posudek, který rozhodl ve prospěch investora. V něm se uvádí, že „rovná střecha navržená na domu neuškodí celkovému vzhledu domku a zároveň také nezničí celkový vzhled v působení předpokládaného náměstí“. Odborný posudek dále argumentoval, že rozmanitost architektonických forem přispívá k estetické zajímavosti městského prostředí a že „pokud by se domy stavěly stále stejně a se stejnou střechou, nikdy by se nedosáhlo zajímavosti a elegantní rozmanitosti“. Přestože zástupci města opět vyjádřili nesouhlas, nakonec bylo stavebníkům povoleno realizovat stavbu s plochou střechou.
Dům byl navržen s důrazem na funkčnost a efektivní využití prostoru, s jasným oddělením profesních a obytných prostor. V suterénu se nacházela prádelna a sklep. Přízemí bylo vyhrazeno pro zubní ateliér, zahrnovalo čekárnu, zubotechnickou ordinaci, kancelář, sádrovnu a technické zázemí, přičemž schodiště a toalety byly orientovány do dvora. V prvním patře se nacházely tři pokoje, kuchyň, koupelna, pokoj pro služebnou, spíž a samostatný záchod.
V roce 1931 byl podán návrh na výstavbu kryté garáže na pozemku u domu. V období 1960–1962 sloužil dům jako dočasná zubní ambulance Ústavu národního zdraví. V roce 1965 došlo k zásadní stavební úpravě, kdy byla původní ordinace zubního technika přeměněna na bytovou jednotku a dům tedy sloužil pouze pro obytné účely.
V polovině 80. let se objevila potřeba zastřešit vstupní schodiště, které do té doby zůstávalo nekryté. V roce 1985 byl proto vypracován návrh na jeho zastřešení, přičemž důraz byl kladen na respektování původní architektury domu. Výsledkem byla jednoduchá kubistická přístavba s rovnou střechou, která citlivě navázala na původní charakter stavby. V roce 1986 proběhla oprava fasády, která zachovala její světlý barevný odstín. O dva roky později byla ke garáži přistavěna další část, čímž došlo k rozšíření užitné plochy domu.
AH (zveřejněno 25. 1. 2025)
Výběr z literatury
Martina Horáčková, Architektura střední Moravy, 1918–1945: Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín (diplomová práce), Katedra teorie a dějin výtvarných umění FFUP, Olomouc 2004.
Ivana Láníková, Architekt Alois Pilc a Přerov. Architektura jako scéna (bakalářská diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2015.
Ivana Láníková, Architekt Alois Pilc a Přerov. Architektonická centra a periferie (diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2018.
Prameny a další zdroje
Stavební archiv Městského úřadu Kojetín, pod č. 1034.
Muzeum umění Olomouc – MUO, pozůstalost Aloise Pilce, fondy A 1481–1536.
