Vila Marie Andráškové je jedním z vrcholných příkladů meziválečné architektury, která se dostává až za hranice striktního funkcionalistického pojetí. Architekt Lubomír Šlapeta v této stavbě dokázal výjimečně propojit organické dynamizující formy s přísně pravoúhlými, a zároveň ji perfektně adaptovat do upraveného terénu v okolí parku Michalov.
Marie Andrášková, emancipovaná podnikatelka s luxusní obuví, si pro realizaci vily vybrala architekta působícího v Olomouci – Lubomíra Šlapetu. V roce 1940 ji ohromila jeho efektní, dynamická a organická skica stavby evokující výletní loď. Všudypřítomné šikmé a oblé linie, které se zcela lišily od tuzemské produkce, si Šlapeta osvojil především díky přímé spolupráci s profesory vratislavské akademie, Hansem Scharounem a Adolfem Radingem.
Pro třípodlažní (navenek jednopatrovou) stavbu byl určen svažitý pozemek ve vilové čtvrti u parku Michalov, jehož terén architekt nechal ještě uměle navýšit. Díky organickému tvarování nadzemních podlaží s charakteristickými zaoblenými hranami a rozlehlými terasami stavba přirozeně splynula s terénem vlastní zahrady, ale i scenérií přiléhajícího parku a okolní zástavby. Její nautický ráz umocnil kromě trubkových zábradlí teras také menší rozměr prvního patra – „lodního můstku“ – se zakřiveným půdorysem a prolomenou pultovou střechou. Na rozdíl od původní skici transparentní odlehčené stavby je výsledný architektonický výraz více robustní, „scharounovsky“ laděným formám už vzdálený. Architekt pracuje s tektonickými prvky, například s organicky tvarovanými „opěráky“ z bílých lícových cihel. Situování na navýšeném terénu a oblé, vysoké zdi přízemí připomínají takřka nedobytnou pevnost. Podobně jako tomu bylo u vily Karla Kovaříka, plnými objemy posílená robustnost domů alespoň symbolicky chránila jejich obyvatele před hrozbami války.
Centrem společenské části přízemí se stala rozlehlá, bohatě členěná obytná hala s jídelnou, hudebním koutem a zimní zahradou, která nabízela působivé panoramatické výhledy skrze plně prosklenou půlkruhovou stěnu. Do středu prostoru bylo umístěno schodiště vedoucí do prvního, ložnicového patra. Uskočením půdorysu vznikl samostatně přístupný patrový apartmán. Využíván byl také zvýšený suterén. Řešení a zařízení podstatné části interiérů zpracoval rovněž architekt Šlapeta.
Vila byla v majetku rodiny až do roku 1992, kdy ji prodala současným vlastníkům. Dodnes plní obytnou funkci a je ve velmi zachovalém stavu. V roce 1995 byla prohlášena za nemovitou kulturní památku, přestože v předcházejících dekádách prošla dílčími rekonstrukcemi.
NK (zveřejněno 15. 12. 2023)
Výběr z literatury
Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Moderní architektura v Přerově, Památky a příroda. Časopis státní památkové péče a ochrany přírody, 1981, č. 3, s. 129–147.
MM [Martina Mertová], Vila Marie Andráškové, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Olomouc 2007, s. 153–155.
VŠ [Vladimír Šlapeta], Vila Marie Andráškové, in: Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta, Lubomír Šlapeta – Čestmír Šlapeta. Architektonické dílo/Architectural work 1908–1983, Brno 2003, s. 177.
Prameny a další zdroje
Rodinný dům, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/rodinny-dum-19009061, vyhledáno 13. 3. 2024.
Martina Horáčková, Architektura střední Moravy, 1918–1945: Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín (diplomová práce), Katedra teorie a dějin výtvarných umění FFUP, Olomouc 2004.