Vila Ladislava Říhovského

Teplice nad Bečvou

Vila nájemce většiny lázeňských objektů v Teplicích nad Bečvou situovaná v prudkém svahu nad údolím vnesla svěží, „corbusierovsky“ laděné funkcionalistické tvarosloví do prostředí historizující a secesní zástavby. Komplikovanou parcelu autorská dvojice využila k vytvoření velkorysé objemové kompozice založené na kontrastu horizontál s vertikálami.

Ladislav Říhovský se s návrhem novostavby rodinného domu původně obrátil na hranického stavitele Aloise Jambora. Jeho konstruktivisticky vyhlížející projekt z roku 1930 Říhovského však nepřesvědčil, a tak se o tři léta později – patrně na doporučení architekta Karla Kotase, který v lázních tou dobou pracoval – obrátil na Oehlerovy, kteří založili vlastní architektonickou kancelář teprve rok předtím. Alois Jambor se na stavbě nakonec podílel jako dodavatel.

Dům utvářejí dva nestejně vysoké kvádry ze železobetonového vyzdívaného skeletu, které se protínají na půdorysu písmene T. Kolmo ke svahu je situováno hlavní, přitom úzké, patrové křídlo se střešní terasou, kterou důvtipně završovala zalomená boční nástavba akcentující asymetrickou kompozici domu a vertikalitu středové části. S ní naopak kontrastovala klidná horizontála o patro nižších postranních křídel usazených po vrstevnici svahu. Důmyslné uspořádání hmot tak zajistilo, že při dálkových pohledech vila ve svahu nepůsobila nežádoucím mohutným dojmem. Ke corbusierovské emocionálně laděné linii funkcionalismu se dům přihlásil zejména uplatněním pásových oken, trubkových zábradlí, odhalených pilotů, světlé čisté fasády aj., které přispěly k celkovému křehkému výrazu.

V suterénu se kromě technického zázemí nacházela laboratoř a byt domovníka, přízemí dominoval hlavní obytný prostor s terasou a přístupem do zahrady. Patro soustředilo soukromé pokoje s příslušenstvím.

Architektonickou vytříbenost vily, která plně snesla srovnání se špičkou evropských funkcionalistických staveb pro rodinné bydlení, dokládá i publikování v předních zahraničních periodicích L´architecture d´aujourd´huiForum (1936).

Ve druhé polovině 20. století dům potkal pohnutý osud. Po znárodnění v roce 1959 se stal sídlem ředitelství lázní. Jeho elegantní vyvážené proporce a smysl pro detail zcela zastřela adaptace z roku 1978, kdy došlo k nadstavbě přízemního křídla, zastavění terasy a k přístavbě vstupního vestibulu. Přestože byl dům již v roce 1991 prohlášen za nemovitou kulturní památku, nadále chátral, a to i vinou častého střídání majitelů. V letech 2007–2008 byl utilitárně rekonstruován a rozčleněn na sedm bytů. 

AW


Výběr z literatury

Tomáš Pospěch, Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí. Architektura 1815–2018, Hranice 2018, s. 138–141.

Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Ivan Wahla (eds.), Elly Oehler/Olárová – Oskar Oehler/Olár. Architektonické dílo (kat. výst.), Brno – Olomouc 2007.

MM [Martina Mertová], Vila Ladislava Říhovského, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Olomouc 2007, s. 125–127.

Elly a Oskar Oehlerovi, Innenräume der Architekten, Forum 6, 1936, s. 132–135.

L´architecture d´aujourd´hui  7, 1936, č. 1, s. 53.

 

Prameny

Vila, Památkový kataloghttps://pamatkovykatalog.cz/vila-535506, vyhledáno 31. 1. 2024.