Vila Františka Wawerky

Lipník nad Bečvou

„Corbusierovsky“ vyhlížející vilu mladého lipenského podnikatele lze považovat za nejzářnější meziválečnou stavbu ve městě, ale i důležitý milník v kontextu tvorby manželů Oehlerových – představuje jejich poslední realizaci privátní vily. Díky práci s oblíbeným motivem zlatého řezu ji lze považovat také za syntézu jejich výtvarného chápání architektury. Dům vyniká i po stránce technické, která nezapře inspiraci ikonickou vilou Tugendhat v Brně.

František Wawerka začal ve třicátých letech čím dál významněji působit ve vedení rodinného průmyslového podniku věnujícího se cementářství, výrobě cihel a obráběcích strojů. V přímém sousedství továrny, ale i historizující vily svého otce, který podnik v roce 1896 založil, vybral parcelu pro stavbu vlastního domu. Proč projektem pověřil právě manžele Oehlerovy, není známo; mohlo jít o doporučení spokojených klientů teplického Ladislava Říhovského či přerovského Karla Zejdy, jehož pavilon SME na Středomoravské výstavě ostatně mohl Wawerka osobně zhlédnout rok předtím (1936). Symbióza mezi tvůrci a klienty, na niž pár měsíců před svou smrtí (1972) vzpomínal Oskar, tehdy již s počeštěným příjmením Olár, v dopise kolegovi Vladimíru Šlapetovi, vedla i v tomto případě ke skvělému výsledku: „… každou stavbou stavím sám sebe. Každou stavbou dávám jiným štěstí (žijí v mé stavbě šťastněji než předtím), každou zdařilou stavbou získám přítele… pro celý další život… tak krásné bylo to naše povolání…

Lapidární, horizontálně orientovaný hranol z většiny pokrývala světlá břízolitová omítka; spolu s velkými prosklenými plochami a pásovými okny usazenými do líce fasády, které domu vtiskly dojem křehkosti, a s terasou skrytou v úrovni prvního patra za přístavkem rámujícím vnější půdorys domu, se architekti otevřeně přihlásili k puristické linii funkcionalismu, jakou razil Le Corbusier. V kontrastu k tomu však stálo „méně exkluzivní“ zadní průčelí tvořené masivní zdí z neomítaných cihel a rozměrnou tabulkově členěnou prosklenou plochou doplněnou o nautické okénko. „Průmyslový“ ráz této části fasády patrně reagoval na areál továrny, k němuž se obracel. Červeň cihel našla ohlas v podobě karmínového podhledu přístavku terasy; okenní a dveřní rámy byly zelené.

Ve společenské části přízemí se odehrávala velkolepá prostorová hra. Zatímco vstupní hala s krbem a organicky tvarovanou galerií měla vertikální účinek, navazující hlavní obytný pokoj působil naopak výrazně horizontálně, neboť se rozprostíral přes celou délku domu. Pokoj disponoval posuvnými příčkami, kterými mohl být rozčleněn na tři části. Hlavní technickou vymoženost zde však představovala plně prosklená stěna směrem do zahrady, jejíž podstatnou část bylo možné – dle projektu samotného Wawerky – spouštět do podlahy, a propojit tak interiér s vnějškem, stejně jako ve vile Tugendhat. V interiéru hlavního obytného pokoje bychom našli i další aluzi na tuto slavnou brněnskou stavbu – odhalené nýtované nosníky na křížovém půdorysu, které pokrýval ohýbaný leštěný plech. 

V dvoupodlažním suterénu se mimo klasické provozní zázemí a bytu domovníka nacházel protiletecký kryt. První patro soustředilo soukromé pokoje. Veškeré interiéry navrhla Elly Oehlerová.

Po druhé světové válce byla znárodněna nejprve továrna, záhy i vila; rodina byla perzekvována, přesídlila do Přerova a dožila nakonec v panelovém domě na Tabulovém vrchu v Olomouci. V roce 1958 prošel interiér celkovou, nepříliš citlivou, adaptací pro bydlení několika rodin a současně byla provedena nová omítka. Později dům sloužil administrativním účelům. Po restituci manželé Wawerkovi vilu postoupili příbuzným, kteří ji záhy prodali vedení zprivatizované továrny. Před rokem 2008 majitelé zadali projekt rekonstrukce pražskému architektu Olegu Hamanovi. K jeho realizaci se ale nepřistoupilo. V současnosti je dům opatřen nepůvodní tmavě zelenou omítkou; změněno (zjednodušeno) bylo také členění okenních otvorů, a to zejména v části bývalé zimní zahrady v přízemí. 

AW



Výběr z literatury

Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Ivan Wahla (eds.), Elly Oehler/Olárová – Oskar Oehler/Olár. Architektonické dílo (kat. výst.), Brno – Olomouc 2007.

PZ [Pavel Zatloukal], Vila Františka Wawerky, in: Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Olomouc 2007, s. 139–141.

Michal Kohout – Stephan Stempel – Pavel Zatloukal (ed.), Česká republika. Architektura XX. století. Morava a Slezsko, Praha 2005, s. 221.

 

Prameny

Pavel Zatloukal, Stavebněhistorický průzkum vily Františka Wawerky (soukromý archiv Pavla Zatloukala)

https://www.archiweb.cz/n/home/vilu-frantiska-wawerky-nezachrani-ani-statut-kulturni-pamatky

https://pamatkovykatalog.cz/vila-18292730

Daniela Kaňáková, Architektura a urbanismus Lipníku nad Bečvou v letech 1900–1950 (diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2011.

http://podzemi.solvayovylomy.cz/zcest/wawerka/wawerka.htm