Lázeňský dům Praha

Hranice

Lázeňský dům Praha, stavěný zároveň s rekonstrukcí nedalekého sanatoria Bečva, vyniká svým „vilovým“ charakterem, který měl v pacientech vzbuzovat příjemný, nikoliv nemocniční pocit. Tomuto cíli napomohlo jak menší měřítko a netradiční segmentový tvar budovy, tak i poloha ve svahu parku, poskytující působivé výhledy.

V roce 1930 získává lázně do vlastnictví Ústřední sociální pojišťovna v Praze, která je postupně modernizuje. Kromě rekonstrukcí přistupuje i k novostavbám. Mezi první patří lázeňský dům Praha, který měl už svým názvem a podobou určit nadregionální směřování lázní. Autorství projektu z roku 1931 bylo dlouho připisováno Aloisi Jamborovi mladšímu, architektovi a staviteli, majiteli největší hranické stavební firmy a původci řady zdejších staveb. Dům se však výrazně odlišuje od jeho návrhů a svou koncepcí je i značně překračuje. Jambor většinou realizoval práce jiných kolegů architektů, stejně jako v případě lázeňského domu Praha. Autorem původního návrhu je pražský architekt Emil Šulc, který je spojen zejména s výstavbou rodinných domů v Praze.

Autor patřil k těm architektům, kteří moderní směry v architektuře neutvářeli, ale nechávali se jimi inspirovat. Z polohy konstruktivistické ještě neuměl vykročit k ryze funkcionalistickým formám, které tou dobou razili jeho početní, o generaci mladší současníci. Tomu odpovídá symetrický rozvrh domu, výrazné římsy a parapety nebo takřka zámecky tvarované vstupní schodiště. Pětipodlažní dům na půdorysu segmentu kruhu, s řadami lodžií v jednotlivých patrech, rovnou střechou a s terasami přesto vnesl do maloměstského lázeňského parku nadechnutí velkoměsta. Díky osobitému pojetí je možno považovat sanatorium za jednu z nejvýznamnějších realizací nacházejících se v prostoru lázní a stalo se také výrazným příkladem uplatnění konstruktivistických přístupů na Hranicku.

Stavba prošla rozsáhlou rekonstrukcí v 80. letech, kdy byl původní vzhled částečně oslaben. Poslední zásadnější rekonstrukce proběhla v letech 2015–2017. Kvůli bezpečnosti, úsporám a hygienickým standardům se změněno vnitřní uspořádání, počet pokojů se snížil, aby každý host měl k dispozici vlastní sociální zařízení. Renovací, která ctí původní podobu, prošly venkovní terasy, vnitřní schodiště se zábradlím a teracovými podestami nebo vstupní hala se stropními reliéfy.

LJ

 

 

Výběr z literatury

Tomáš Pospěch, Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí. Architektura 1815–2018, Hranice 2018.

Tomáš Pospěch, Hranická architektura 1815–1948, Hranice 2000.

Pavel Zatloukal – Vítězslav Kollmann, Moravské lázně v proměnách dvou staletí (kat. výst.), Oblastní galerie výtvarných umění v Olomouci 1987.

Oskar Poříska, Rozvoj léčebných lázní v Československu 1918–1968, Architektura ČSR 28, 1969, č. 3, s. 168–170.