Hranické mauzoleum, monumentální, architektonicky vytříbené a unikátní i z hlediska konstrukce, střeží ostatky bezmála 1 500 vojáků a civilistů osmi národností, kteří během první světové války zemřeli v hranických rezervních nemocnicích. Návrh, který zahrnoval i umístění pískovcové sochy lva z původního památníku z roku 1915, vypracoval major technické služby Ladislav Procházka.
12. srpna 1915 byl na vojenském hřbitově posvěcen pomník zemřelým za první světové války v hranických rezervních nemocnicích, k tomuto dni zde bylo pohřbeno již celkem 864 zemřelých. Hlavní iniciativa k realizaci pomníku vzešla od velitele rezervních nemocnic, plukovníka dr. Ernsta Stanieka. Pomník měl podobu pískovcové sochy lva, tedy symbolu odvahy a chrabrosti, kterou dodala olomoucká kamenická firma L. J. Urbana, stavební práce vedl hodolanský stavitel Rudolf Kvapil. Lev byl údajně určen pro vojenský hřbitov v Olomouci, ale pro vadu na spodní čelisti byla socha správními orgány Olomouce odmítnuta a zlevněná prodána do Hranic. Shodné plastiky lvů stejné provenience najdeme dodnes i před budovou okresního soudu v Olomouci. Autorem je olomoucký sochař Karel Hořínek starší, který je v roce 1901 na objednávku stejné kamenické firmy zhotovil.
Koncem 20. let bylo potřeba hřbitov rozšířit, nicméně jeho umístění na pahorku v bezprostřední blízkosti obytné části města a také zpřísněné hygienické podmínky záměr komplikovaly. Z iniciativy správce policejního úřadu v Hranicích Václava Kvapila pak Městský úřad v Hranicích v roce 1933 navrhl ministerstvu, aby pro zemřelé bylo postaveno mauzoleum. Dohodě a následné realizaci předcházelo několikaleté složité vyjednávání.
Na místě, kde původně stála pouze socha lva, technická rota 34. pěšího pluku střelce Jana Čapka vystavěla zahloubený prostor mauzolea s výrazným architektonicko-sochařským pojednáním nadzemní partie. Materiál poskytlo město Hranice. Pomník navrhl a stavbu řídil major Ladislav Procházka, jemuž jako možná inspirace k celkovému pojetí mohl sloužit Národní památník v Praze z roku 1933 od architekta a legionáře Jana Zázvorky staršího.
Z terénu vyrůstá mohutná, organicky tvarovaná betonová podesta na obdélném půdorysu o rozměrech 14 × 6 m. Svrchní deska expresivně graduje a přerůstá do soklu, na němž spočívá figura lva. Odvětrávací mřížky skrývá vyvýšená deska obracející se ke svahu výrazným obloukem s nápisem Oběti světové války. Osazení pískovcové sochy o 3 600 kilogramech nad prostor mauzolea však vyžadovalo značnou konstrukční zdatnost, aby ji neohrozily vlaky projíždějící po blízké trati. Do země se částečně zapustil 7 m vysoký železobetonový sloup o ploše 5,5 m2, na nějž se zavěsila celá železná konstrukce stropu. Nosnou konstrukci mauzolea tedy tvoří železobetonový monolitický skelet s příčnými nosnými rámy, pod nimiž se v podzemí nachází prostor s betonovými schránkami obětí.
V roce 1937 byl vojenský hřbitov zrušen a připojen k městskému. Ostatky byly přesunuty do nového mauzolea, které bylo veřejnosti slavnostně předáno 1. listopadu 1937.
V 90. letech 20. století byl v důsledku pronikající zemní vlhkosti a rozsáhlé koroze výztuží zjištěn havarijní stav památky. V roce 2006, za dodržení hygienických podmínek a s pietou, byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce, která zahrnovala výměnu úložných desek, zhotovení vnitřního železobetonového pláště a rekonstrukci poškozených schránek s tělesnými ostatky. Mauzoleum bylo slavnostně znovuotevřeno 27. října 2007. Poslední důkladnou obnovou, jež se týkala jak betonového skeletu, tak i pískovcové sochy lva, prošlo v období od dubna do srpna 2023.
LJ (zveřejněno 15. 12. 2023)
Výběr z literatury
Tomáš Pospěch, Hranice, Teplice nad Bečvou a okolí. Architektura 1815–2018, Hranice 2018, s. 111.
Jindřich Garčic, Otec Karel, syn Vojtěch, vnuk Karel a pravnuk Tomáš Hořínkovi – více než stoletá tradice olomouckého sochařského rodu, KROK: kulturní revue Olomouckého kraje, 2017, č. 4, s. 22.
Václav Bednář, Hranické mauzoleum obětí první světové války, Hranice 2017.
Václav Bednář – Miroslav Černý – Jiří Lapáček – Miroslav Marada, Hřbitovy v Hranicích a Drahotuších: průvodce, Hranice 2006.
