Architektonická tvorba Lubomíra Šlapety patří k tomu nejlepšímu, co v meziválečném období na našem území vzniklo. K novým projektům přistupoval inovativně a nadregionálně. Uplatňoval v nich poznatky ze zahraničních studijních, pracovních, ale i poznávacích cest. Přestože netvořil v tehdejších centrech funkcionalistické architektury, kterými byly Praha, Brno a Zlín, podařilo se mu díky zasvěceným investorům realizovat avantgardní myšlenky o moderní architektuře i na periferii.
Lubomír Šlapeta se narodil v Místku jako jedno z dvojčat do rodiny textilního podnikatele. Jeho bratr Čestmír byl taktéž úspěšným architektem a velkou část profesní i studijní dráhy prošli společně. Po studiu českého reálného gymnázia nastoupili ke studiu na Odbornou školu stavitelskou v Brně, kde na ně měli největší vliv profesoři Jaroslav Syřiště a Jaroslav Oplt. Po studiích se na chvíli cesty bratří Šlapetů rozdělily. Lubomír zahájil svou praxi ve stavební firmě Václava Nekvasila v Třinci a poté v kanceláři Milana Babušky v Praze.
Během pobytu v Praze Lubomír zatoužil po studiu architektury za hranicemi. Na doporučení jeho kolegy Herberta Sprotte se přihlásil na Státní akademii umění a uměleckých řemesel ve Vratislavi, kde na podzim roku 1928 zahájil svá studia v architektonické třídě Adolfa Radinga a Hanse Scharouna. Své učitele zaujal již při prvním školním úkolu – návrhu rodinného domu s ocelovým skeletem – a ti ho pak vyzvali k práci v jejich soukromém ateliéru v Berlíně. Tato praxe hrála klíčovou roli ve vývoji jeho tvorby. Neméně zásadním aspektem ovlivňujícím jeho budoucí růst byla cesta do USA. V roce 1930 se rozloučil se studiem na Vratislavské univerzitě a společně s bratrem odcestovali do New Yorku. Kvůli hospodářské krizi nedokázali získat dlouhodobou práci v kanceláři, a tak se na jaře roku 1931 museli vrátit zpět do Československa. Nicméně se jim podařilo načerpat zde inspiraci a seznámit se s americkými stavitelskými technologiemi.
Po návratu Lubomír odjel na krátkou dobu do Berlína v naději, že naváže na bývalou spolupráci. Bohužel ani zde kvůli sílící krizi neuspěl. S bratrem si v Československu založili architektonickou kancelář. Lubomír vedl pobočku v Praze, později Olomouci, a Čestmír v Moravské Ostravě. Věnovali se zejména projektům z oblasti soukromého bydlení, realizovaným téměř výlučně na Moravě (Olomouc, Přerov, Ostrava, Opava, Rožnov ad.).
Architektonická tvorba Lubomíra Šlapety se v počátcích vyznačovala kontrastem přísných pravoúhlých forem a dynamicky tvarovaných hmot, zasazených často do divokých zahradních terénů. V první polovině třicátých let, coby stoupenec tzv. bílého funkcionalismu, pracoval s nautickými motivy (kruhová okna, trubková zábradlí), jimiž oživoval jinak lapidární, hranolové tvary domů, často navíc opatřované prosklenými zimními zahradami, které stavbě propůjčovaly dojem křehkosti a mohly se vinout i přes celé patro, jako je tomu např. u víkendového domu Josefa Vondráčka v Rožnově pod Radhoštěm (1933) nebo vily Františka Kremera v Hlučíně (1933–1934). Zároveň se zabýval otázkou dřevěné architektury vhodné pro hornaté krajiny, u které neváhal uplatňovat až romantizující motivy, např. výrazné sedlové střechy, protažené leckdy až k terénu (víkendový dům pro manžele Vítězovy v Rožnově pod Radhoštěm, 1936–1937). Dospěl tak k větší rozmanitosti stavebních prvků, šikmým a zkoseným liniím, ke kombinaci více materiálů a „ztěžklému“ výrazu. Velmi obvyklé jsou nápadné sokly, opěrné pilíře či rozsáhlé plochy fasády s odhaleným, hrubě opracovaným kamenem nebo cihlami, pokaždé v kombinaci s pozoruhodně tvarovanými okenními otvory, jak je tomu např. u vily Eduarda Lisky v Ostravě (1935–1936), Jana Mišauera v Olomouci (1939) či Marie Andráškové v Přerově (1940–1942); kamennou nebo cihlovou podezdívku komponoval tak, aby efektně navazovala na okolní terén.
V poválečném období stál Lubomír Šlapeta u zrodu katedry výtvarné výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde působil do roku 1949 jako pedagog. Jeho architektonická i pedagogická činnost byla ovšem narušena příchodem komunistického režimu. Lubomír i Čestmír Šlapetovi odmítali vstoupit do projekčního ústavu a přijmout doktrínu jediného poplatného stavebního stylu té doby – socialistického realismu. Současně se začalo řešit spíše kolektivní bydlení, vzdálené jejich původnímu zaměření na projekty privátní. Během několika následujících let se účastnil mnoha architektonických soutěží, především na budovy kulturních zařízení, avšak povětšinou neúspěšně.
V šedesátých letech se mu společně s bratrem podařilo odjet do Německa na pozvání Hanse Scharouna kvůli spolupráci na několika projektech. Čestmír už za hranicemi zůstal, ale Lubomír se v roce 1969 vrátil kvůli úspěchu v soutěži na realizaci kostela sv. Mikuláše v obci Tichá u Frenštátu pod Radhoštěm (1967–1976), který se stal jednou z mála realizovaných sakrálních staveb u nás v období socialismu a který i dnes poutá pozornost organicky tvarovaným půdorysem. Tento úspěch ho zaměstnal téměř až do jeho smrti, neboť díky němu navázal spolupráci s církví a byl zván k rekonstrukcím dalších chrámů. V Olomouci byl zaměstnán v Druposu a stal se autorem několika typových rodinných domů v Olomouci a okolí.
Lubomír Šlapeta zemřel 11. dubna 1983 v Olomouci. O jeho architektonický odkaz se stará jeho syn, architekt, historik a teoretik architektury Vladimír Šlapeta, který otcovo dílo, až do devadesátých let přehlížené, rehabilitoval.
NK (zveřejněno 1. 11. 2024)
Literatura
Šárka Belšíková – Ivo Binder (edd.), Posvátné umění v nesvaté době. České sakrální umění 1948–1989, Olomouc 2023, s. 208–210, 258–259.
Klára Jeništová – Martina Mertová, Architektura v procesu/Architecture in Process. Zrání, Hledání, Odhodlání, Zápas, Snění/Maturation, Searching, Determination, Struggling, Dreaming (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc 2022, s. 16, 22, 39, 41.
Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal (edd.), Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Praha 2010, s. 279, 281, 287, 294, 324, 383, 406, 407, 409, 411, 414–415.
Ladislava Horňáková, Čestmír Šlapeta a Lubomír Šlapeta, Prostor Zlín XI, 2004, č. 2, s. 33–35.
Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta, Lubomír Šlapeta – Čestmír Šlapeta: Architekotnické dílo/Architectural work (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc – Galerie architektury Brno 2003.
Tomáš Černoušek – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura 1900–1950. Průvodce, Olomouc 1981, s. 62, 65–68.
