Život a dílo architekta Vlastislava Chrousta je nerozlučně spjaté s Přerovem, kde se v roce 1929 usadil a po téměř celý svůj aktivní život vyučoval na Státní průmyslové škole. Kromě toho Chroust aktivně o architektuře přednášel, podílel se na akcích města a angažoval se v otázkách legionářských. Město Přerov jeho činnost, stejně jako zásluhy profesního kolegy Aloise Pilce, v roce 1965 ocenilo pamětní medailí města Přerova a čestným uznáním.
Vlastislav Chroust vystudoval C. k. Vyšší reálnou školu v Novém Městě na Moravě, po maturitě v roce 1913 nastoupil do prvního ročníku Pozemního stavitelství na C. k. vysoké škole technické v Praze, kde se jeho učiteli stala generace osobností silně ovlivněných secesí – Rudolf Kříženecký, Josef Fanta, Antonín Ausobský, Antonín Balšánek a Alois Čenský. Chroustovo studium přerušila válka, které se účastnil jako voják, a později dokonce člen československých legií v Rusku. V roce 1920 se znovu vrátil ke studiu, kde se setkal s řadou budoucích architektů spojených s rozvojem meziválečné avantgardy. Druhou státní zkoušku složil 25. února 1922.
Chroustovo nadšení pro architekturu vedlo k rychlému kariérnímu postupu. Po škole krátce praktikoval v pražské firmě Milana Babušky, téměř dva roky pracoval v bratislavské kanceláři Architekt Chorvát – Stavitel´ Tvarožek. V červnu roku 1924 nastoupil do kanceláře Moravského zemského stavebního úřadu v Brně, z tohoto období ale známe pouze několik menších realizací. V roce 1926 se spolu s inženýrem Výškou zúčastnil anonymní architektonické soutěže na zastavovací a regulační plán Brna. Svým dílem přispěl také k největší brněnské akci té doby – Výstavě soudobé kultury, uspořádané k desátému výročí vzniku republiky. Jeho pavilon Země Moravy tvořil protipól Fuchsova pavilonu Města Brna a ukrýval expozici moravského zemědělství včetně šlechtění rostlin.
V roce 1929 získal na základě konkurzu místo učitele na Státní průmyslové škole v Přerově. Krátce po svém příchodu se chopil také projektování, když pro školu navrhl novou obytnou budovu a dílenský jednopatrový trakt, navýšený později o další podlaží. Pro město či jeho rozvíjející se podniky vypracoval řady plánů, podílel se na výstavních projektech, pořádal přednášky na téma soudobé architektury a angažoval se v otázkách kulturních i legionářských.
Pracoval též na projektech soukromých i veřejných budov v rodné Olešnici, kam vnesl ojedinělý závan moderní architektury.
V roce 1933 se Chroust společně se Stanislavem Andrlíkem, dalším přerovským architektem, ujali rozpracovaného plánu na místní sokolovnu. V jádru sice původní projekt Karla Caivase zachovali, oprostili jej však od nadbytečného dekoru a nákladných konstrukcí. Nevydařená soutěž stála také za další Chroustovou realizací – Školou pro ženská povolání z roku 1938, v níž se však držel tradičnějšího pojetí než autoři nedaleké obecné chlapecké a dívčí školy Josef Polášek a Mojmír Kyselka.
Četné stavby druhé poloviny 30. let mají sice funkcionalistický základ, zároveň ale reagují na konzervativní prostředí a přibližují se produkci místních stavitelů. V Přerově jsou zastoupeny řadou rodinných a nájemních domů: dům Tšponových v ulici Na Marku, domy pro úředníky Středomoravských elektráren na nábřeží Bečvy, vila B. Tichánka, dva obchodní a obytné domy na Žerotínově náměstí a nájemní dům v ulici Čapky Drahlovského, ve kterém architekt s ženou Eliškou bydlel. V nedalekém Brodku u Přerova byla v roce 1938 dokončena konzervativně pojatá filiálka Spořitelny, pobočka pro Tovačov již zůstala pouze na papíře.
Spolu s těžknoucí atmosférou předválečné doby ztěžknul i architektův rukopis. Jeho pozornost se zaměřila na vzdělávání dorostu. Jeho zásluhou se v Olomouci těsně po válce otevřel první ročník Vyšší průmyslové školy stavební, sídlící v dřevařské škole v Nových Hodolanech. K závěrečným zkouškám se mu však podařilo dovést pouze svůj první ročník, protože k 1. září 1951 se škola přesunula do Prostějova, kde zřejmě splynula s nedávno otevřeným Středním odborným učilištěm stavebním. Na rok se tak Chroust ještě vrátil do přerovské školy, poté ale definitivně odešel na odpočinek.
KJ (zveřejněno 25. 1. 2025)
Výběr z literatury
Klára Jeništová, Z Olešnice do Přerova. Dlouhá cesta architekta Vlastislava Chrousta, in: Jan Janák – Jan Jeništa – Klára Jeništová et al., Kapitoly z výtvarné kultury města Přerova, Přerov 2017, s. 38–51.
Prameny a další zdroje
Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Přerova
Archiv Českého vysokého učení technického v Praze
Muzeum umění Olomouc, sbírka architektury
Státní okresní archiv Přerov
Stavební archiv obce Olešnice
Martina Horáčková, Architektura střední Moravy, 1918–1945. Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín (diplomová práce), Katedra teorie a dějin umění FFUP, Olomouc 2004.
